Ondřej Rut

Na Žižkově jsem se narodil a žiju tady skoro celý život. Na základku jsem chodil na Chelčického a při cestě do školy míjel rozestavěnou Olšanku. Byla to doba uhelných prázdnin a kvůli smogu se tehdy rušily hodiny tělocviku. Tenhle Žižkov už je naštěstí pryč.

V té rychlosti s jakou se Žižkov mění se ani nestíháme ptát, pro koho tyhle změny jsou. Prý jsme bohaté město. Bohatství ale není o tom, kolik se postaví nových nesmyslných věžáků. Kolik wifi laviček a digitálních tabulí je v ubývajících parcích. Ani o tom, kolik lidí se odstěhuje, protože nemají na pořád vyšší nájem. Bohatství města je o lidech, kteří v něm žijí. O seniorech, mladých rodinách, studentech a menšinách. O kamarádech, se kterými chodíme na Parukářku na pivo.

Jako táta se nechci bát, že moji dceru srazí auto, které jede ve vedlejší ulici padesátkou. Co chci, je město pro lidi. Město, které nabízí pomocnou ruku lidem v nouzi, stará se o místní kulturu a komunitu a nikoho z ní nevyhání. Chci ulice plné stromů a zeleně. A chci radnici, která není zlatý zámek, ale naslouchá lidem, co si přejí Žižkov lepší pro všechny.